Eliahu Inbal je izraelský dirigent, známý v Evropě jako operní dirigent, který aktivně koncertuje i ve stáří (nyní mu je 83 let) a je známý svými četnými nahrávkami, včetně plných symfonií mnoha skladatelů, interpretací pozdějších romantických děl.
Životopis
Eliahu se narodil 16. února 1936 v Jeruzalémě v mandátní Palestině pod britskou vládou.
Po absolutoriu získal hudební vzdělání na Izraelské hudební akademii ve směru houslí. Jedním z jeho učitelů byl izraelský skladatel, dirigent a učitel hudby Paul Ben-Haim, významný zakladatel izraelské hudební kultury.
Poté pokračoval ve studiu na pařížské Národní hudební a taneční konzervatoři. Inbalovými učiteli byli slavní francouzští učitelé hudby Louis Fourier, Olivier Messiaen a Nadia Boulanger, kteří mu vštěpovali lásku k hudbě.
Stojí za zmínku, že sám Leonard Bernstein poslal Inbala na konzervatoř - tehdy slavného popularizátora akademické hudby, skladatele, klavíristu a dirigenta, který slyšel Inbalovu hru a poznal jej jako talentovaného hudebníka. Leonard Bernstein nejen poslal Eliahu studovat do Paříže, ale také mu z jeho vlastních prostředků udělil stipendium na dokončení studia.
Souběžně se studiem na pařížské konzervatoři absolvoval soukromé hodiny u německého dirigenta Sergiu Celibidache a italského dirigenta Franca Ferrary ve městě Hilvesurme na severu Holandska. Mnoho kritiků si následně v Eliach všimlo jasných rolních rysů Celibidake a Ferrary: sílu klidu, schopnost vytvářet bezuzdnou vášeň a dramatický efekt.
Vedení kariéry a kreativity
Ve věku 26 let (1963) zvítězil v mezinárodní dirigentské soutěži Guido Cantelli, která se konala v Itálii každé 2 roky od roku 1961 do roku 1980.
Po tak prestižním vítězství se Eliachovi otevřely dveře všech italských orchestrů, s nimiž dlouho a plodně spolupracoval.
V roce 1965 debutoval Inbal jako dirigent London Philharmonic Orchestra. Eliahu rychle dosáhl úspěchu, získal řadu angažmá ve Velké Británii a kromě svého izraelského získal britské občanství.
V roce 1974 Inbal přijal nabídku vést Frankfurtský (Hesenský) rozhlasový symfonický orchestr, jeden z nejslavnějších německých symfonických orchestrů se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem.
V čele tohoto orchestru nahrál Inbal všechny symfonie rakouského skladatele Gustava Mahlera, provedl řadu symfonických děl jiného rakouského skladatele Antona Brucknera v jejich autorských verzích. Za ně získal Eliahu prestižní ocenění od kritiků: německé „Jahrespreis der deutchen Schallplatten-Kritik“a francouzské „Grand Prix de Dicque“. Tato ocenění se stala symbolem služeb společnosti Inbal pro rakouskou hudební kulturu: před ním nikdo nezaznamenal Brucknerova díla.
Od roku 1984 vede Inbal dva orchestry současně: Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr a orchestr benátské opery La Fenice.
V roce 1989 odešel z funkce šéfdirigenta v La Fenice a v roce 1990 přestal spolupracovat s Německým symfonickým orchestrem. Němci ocenili izraelského dirigenta a v roce 1990 mu udělili titul čestného dirigenta Symfonického orchestru rozhlasu ve Frankfurtu.
Po krátké tvůrčí přestávce byl v roce 1995 jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru italského rozhlasu v Turíně. Spolupráce s touto skupinou umožnila Inbalovi sestavit operní divadlo Richarda Wagnera.
Od roku 2001 pracuje pro Berlínský symfonický orchestr, který vedl až do roku 2006. Během let v Berlíně nahrál všechny Šostakovičovy symfonie s Vídeňským symfonickým orchestrem, několik děl maďarského skladatele Bely Bartoka, řadu symfonických básní Richarda Strausse s předním Symfonickým orchestrem románského Švýcarska. Díky záznamu Šostakovičových symfonií s Inbalovými interpretacemi se stal populárním ve světě akademické hudby.
V letech 2008 až 2014 působil jako hlavní dirigent Tokijského metropolitního symfonického orchestru.
V letech 2009 až 2012 působil jako šéfdirigent České filharmonie.
Wagnerův jubilejní rok 2013 se nesl ve znamení Inbalových představení se symfonií Tristana a Isoldy na operním festivalu v La Coruña a symfonií Parsifal ve vlámské opeře. Eliahu Inbal získal mezinárodní cenu opery za rok 2014 a národní cenu italského kritika Abbiatiho a Viottiho za mimořádnou interpretaci Wagnerova prstenu ve spolupráci se Symfonickým orchestrem italského národního rozhlasu.
V letech 2003 až 2011 se pravidelně účastnil hudebních festivalů v Rheingau, kde předvedl všech osm kompletních Brucknerových symfonií i nedokončenou Devátou symfonii v čele kolínského Symfonického orchestru WDR.
V dubnu 2019 Inbal poprvé navštívil Rusko, kde několikrát koncertoval v Petrohradě. Bezprostředně po návštěvě Ruska se Eliahu vydává na letní turné po Japonsku s Berlínským symfonickým orchestrem. Turné končí účastí Eliahu na berlínském festivalu a mezinárodním Bruknerově festivalu v Linci.
V březnu 2019 bylo oznámeno, že Eliahu Inbal povede Taipei Symphony Orchestra jako šéfdirigent. Smlouva se uzavírá na tři roky. Plánuje se, že Inbal uskuteční svůj první koncert v čele nového týmu v říjnu 2019. Bude to Mahlerova osmá symfonie.
Plány do budoucna
V listopadu 2019 Inbal plánuje uspořádat tři Šostakovičovy koncerty v Tokiu.
V roce 2020 uvede Eliahu v italské La Scale 5. symfonii Brucknera. Poté půjde na turné v čele Symfonického orchestru jihozápadního Německa. Během turné se představí v Pekingu, Kantonu, Monte Carlu a také na Mezinárodním festivalu hudby a kanárského jazyka.
Ocenění
1990 - čestný dirigent frankfurtského rozhlasového symfonického orchestru.
Ve stejném roce francouzská vláda udělila Inbalovi hodnost důstojníka Řádu umění a literatury.
V únoru 2001 - zlatá medaile „Za zásluhy“z Vídně.
2006 - Goetheho čestný odznak ve Frankfurtu a Řád za zásluhy Spolkové republiky Německo.
V roce 2014, po dokončení smlouvy s Tokijským orchestrem, získal Eliahu čestný titul laureáta dirigenta Tokijského metropolitního symfonického orchestru.
